Když jsem se dozvěděla, že mě čeká cesta do Alžíru,
hlavního města Alžírska, měla jsem smíšené pocity. Nadšení, výzva, odhodlání,
strach, obavy.
Do Paříže severní Afriky,
jak je Alžíru přezdíváno, jsem měla odletět jako tlumočnice pro vedení jedné
české firmy. V naší skromné výpravě jsem byla jediná žena. Pokud jsem se na
začátku zmínila o výzvách, měla jsem na mysli výzvy typu: profesionální zkouška,
kolik jsem schopná zvládnout, sama v cizí zemi, atd. Netušila jsem, že výzvy daleko
přízemnější mě čekají ještě před odjezdem.
Vzhledem k povaze cesty bylo nutné vhodně se připravit, a
tak jsem promýšlela, co si s sebou zabalit. Skvělou zprávou pro mě bylo, že se
nemusím omezovat ve váze zavazadla. Představovala jsem si, jak s obrovským
kufrem plným oblečení a všeho potřebného budu naprosto spokojená a v pohodě. Začala
jsem tedy optimisticky balit. První zádrhel však přišel záhy. Alžírsko je
muslimská země, a tak bylo nutné respektovat tamní zvyky. Nemusela jsem být
zahalená, ale zakrytá ramena a kolena jsou nutností. Podle tohoto kritéria jsem
vyřadila 90% svého šatníku a v kufru mi zůstaly dvoje šaty.
Nechápejte mě špatně. Nejsem zastáncem obrovských výstřihů
ani příliš krátkých minisukní. Preferuju elegantní a slušivý styl. Ale ruku na
srdce dámy, kolik máte ve svém šatníků kousků oblečení, které jsou POD kolena,
S rukávy, BEZ výstřihu a NEJSOU průsvitné? Pokud víte o více než dvou kusech ve
vaší skříni, gratuluji. Nicméně já nakupování miluju, tak jsem to brala velice
optimisticky a těšila jsem se na nové kousky oblečení.
Po návštěvě prvních pár obchodů mě radost přešla. Vždy,
když jsem prodejní asistentky poprosila, aby mi ukázaly něco POD kolena, S
rukávy, BEZ výstřihu a NE průsvitné, tak ty taktnější se soucitně usmály a
pokývaly hlavou, že nic takového nemají. Ty upřímnější se mě ptaly, kdo mi
umřel. Usoudily, že něco takového se nenosí jinam než na pohřeb. Oblečení,
které odpovídalo mým požadavků, jsem našla v obchodech s XXL módou a v
obchodech, kterým já říkám MDR (móda do rakve). Zachránilo mě F&F a jejich
business kolekce. Nejsem nejvyššího vzrůstu a tak jsem šaty nad kolena měla pod
kolena. Volnější pás jsem stáhla páskem a když jsem platila, s obdivem jsem
myslela na všechny muslimské ženy, které se dokážou obléci tak, že nevypadají
jako chodící krabice a přitom respektují všechna pravidla.
Po příletu do Alžíru jsem byla upozorněna tamním zástupcem
firmy, že ženy v hlavním městě jsou velmi moderní. V reálu to znamenalo, že
jsem neviděla téměř žádnou Alžířanku v burce. Všechny měly oblečení s dlouhým
rukávem a dlouhými kalhotami. Na hlavách měly barevné šátky.
Hned první den jsem pochopila, že ani zakrytá ramena a
kolena nejsou dost a litovala jsem, že nemám celozahalující oblečení také.
Kamkoliv jsem šla, cítila jsem pohledy okolních mužů. Nebylo to jako doma, kdy
vám občasný pohled pánů zalichotí. Toto bylo velmi intenzivní, neskryté a
upřímně řečeno dost strašné pozorování. Nikam jsem nechodila sama, protože jsem
se bála. Chodila jsem s hlavou sklopenou a snažila se ignorovat okolní pokřiky,
hvízdání a pohledy. Pořád jsem měla v hlavě scénu z Madagaskaru, kdy se Alex
dívá na Martyho a vidí kousek flákoty. V Alžíru jsem si připadala stejně. Jako chodící
steak. Byla jsem pouze objekt, který
slouží k uspokojení potřeb. Nic víc. Při obchodních jednáních mi nikdo nepodal
ruku. V hotelu mě nikdo nezdravil. Nikdo mě nepouštěl si sednout. Nikdo mi
nepodržel dveře. V Alžíru jsem narozdíl od Evropy byla JEN žena.
První dny mě to velmi uráželo a cítila jsem vztek.
Nechápala jsem, jak se může někdo takto k ženám chovat. Uvažovala jsem, jak to
tamní ženy vnímají. Litovala jsem jich a soucítila s němi. Později jsem ale
začala uvažovat o jiných věcech. Pochopila jsem, že jako evropanka s
křesťanskou výchovou to nemůžu nikdy pochopit. Byla jsem vychována jinak, ale
znamená to, že lépe? Přestala jsem je soudit. Jen jsem pozorovala, jak žijí. S
některými věcmi zásadně nesouhlasím, některé se snažím neodsuzovat i když je
nechápu a některé věci mě vedly k dalšímu zamyšlení.
V letadle na zpáteční cestě jsem uvažovala nad tím, jak
pestrý a extrémní svět je. Na jedné straně jsou ženy zahalené od hlavy až k
patě v černých burkách a na straně druhé jsou dívky dobrovolně se oblékající
jako prostitutky. A tak si říkám, nedošli jsme i v Evropě do druhého extrému?
Kdy nahota a vulgarita jsou všudypřítomné a žádoucí?
